Ironman Challenge Almere-Amsterdam

Po letošní vydařené sezóně jsem se rozhodla tělo dohuntovat zkouškou v podobě ironmana a přidala se ke skupině od Energy teamu v čele s Honzou Kovalovským na výlet do Holandska. Jelikož jsem nikdy neběžela ani maraton, tak to vlastně měla být dvojpremiéra v jednom a byla jsem sama zvědavá, jak to zvládnu.

Parta výborná, takže cesta ve čtvrtek rychle utekla a už jsme se ubytovávali v krásném hotelu s výhledem na jezero, jachty a větrné mlýny. V pátek, ještě za slunečného počasí, proběhla registrace ( kde jsme zklamáni odcházeli pouze s obyčejným látkovým pytlem na věci bez jakéhokoliv dárku uvnitř – za 10 tisíc startovného jsme očekávali alespoň batůžekL), proběhla prohlídka expa, oběd a začala malinko předzávodní obava. Návrat na hotel, sbalit vše potřebné na závod, rozdělit do pytlů dle jednotlivých disciplín a za již zatažené oblohy alespoň na chvilku vyzkoušet kolo a odevzdat vše do závodního depa.  Místo pro pytle s věcmi měli výborně vymyšlené v podzemních garážích, takže moklo venku naštěstí jen kolo. Večeře a už jen krátký spánek a jde se na to…

Vstáváme ve 4:30, už mi to letos ani nevadí, snídaně a vyrážíme na start. Prší, ale teplota není až tak zlá. Při kontrole  kola v depu zjišťuji, že mám měkké zadní kolo, jde se měnit a přidává se nějaký ten stresík navíc. Převlečení do neoprenu čekáme v řadě na vstup do vody, bez jakékoliv možnosti rozplavání se jen přiblížíme ke startovní linii a start. Nejhorší fackovačka jakou jsem kdy zažila, sundané brýle vylévám a opět nandavám a snažím se najít prostor pro plavání i dýchání, voda ledová, mám pocit, že se asi neuklidním a půjdu hledat záchranný člun, pomoooc, toto asi nedám…hurá, trochu prostoru, srdíčko se zklidňuje a najíždím na své normální plavecké tempo a ejhle, koukám, že si to vedle mě plave David Kunc, tak to je fajn, mávám na něj, ale nevidí mě, no není to fajn, beru zpět, hrozně šněruje, takže Davide, jdu najít jinou stopu, fackování jsem si užila na začátku dost J ale párkrát jsme se ještě potkali. Po kontrole časů zjišťuji, že kolem mě plaval i Honza Kovalovský i Marek Fáč.

Doplaváno, doběhnout pod střechu, sundat neopren, vzít věci na kolo a jede se…Celkem lije, vítr fouká, ale že by mě napadlo, že to může klouzat, zjišťuji až na prvním kruháči, který projíždím po zemi po pravém boku a končím za obrubníkem na trávě. Počítám segmenty těla, krvavý prst, kotník a bok, zlomeného nic, projíždí Kovi, ptá se zda jsme ok, ani nereaguju, počítám ztráty, nandavám helmu, sbírám věci a nasedám zpět, ok, každou zatáčku teď projíždím hooodně opatrně L Ach jo, zase jsem se vysekala a zatáčky skrz město neberou konce. Po čem to jako jedeme, bajkové kriterium by se za to nemuselo stydět. Konečně nějaká silnice, celkem to jede, dojíždím Koviho, a jedu dál, no moc dlouho silnice netrvá a opět cyklostezky, metr široké, samé zákruty, nechápu, jak ten závod zde vůbec můžou povolit. Samé defekty všude kolem, no nedivím se. Už je mi jasné, že žádný rychlý čas to na kole nebude, vždyť se tady nedá normálně jet. A začíná bolet pánev, super, to brzo, Kovi mě dojíždí a předjíždí zpět, i další soupeřky, no budu muset něco vymyslet, je teprve začátek a takhle těch 180 km neobjedu. Různě měním posed, dopředu, do strany, dozadu a konečně tak na 100 km zjišťuju jak vlastně na tom kole jet. Jupí, zase to jede, přestalo pršet, silnice se větrem vysušuje, paráda, dojíždím zpět soupeřky, i Koviho a jede se dál. No, moc dlouho ne, začal zase liják, pekelný vítr a posledních 30 km v protivichřici je očistec, ale co, říkám si, že jedu vlastně do kopce J Depo, cyklistický dres nechávám, dost se ochladilo, nazouvám ponožky a boty na běh a vybíhám do závěrečné části. Utržené číslo po pádu na kole, beru do ruky, aspoň mám co žmoulat, když mě budou bolet nohy, jsou to jen 4 kola. První celkem jde, i to druhé se běží dobře, ve třetím mě dobíhá Kovi, krizička, běží se mnou 5 km, ale jelikož běžím asi opravdu dost pomalu, tak mě opouští a já to budu muset doběhnout sama. Nesmím hlavně zastavit, protože vím, že bych se už nerozběhla, poslední kolo, to už dám, už jen 11 km a budu v cíli, probíhám známá místa, 5 km do cíle, už mám zase pocit že běžím (asi fatamorgana dle času) , cílová rovinka a jsem tu, I´m IRONMAN, jupííííí…

1. v kategorii (24 – 40 let), 9.celkově z žen, 101 celkem, čas 11:02 – na ty podmínky myslím super, spokojenost maximální, premiéra maratonu i ironmanu zdárně za mnou.